Lenin, bombardéry i křeslo od popelnice, tak žije mladý sochař Pavel Karous

Jakmile vejdete do Karousovic bytu, připadáte si najednou jako v lehce švihlém antiku. Když se pak ale sochař Pavel Karous rozpovídá o jednotlivých artefaktech, začnou vám věci pomalu do sebe zapadat a celková atmosféra interiéru už nepůsobí tak bizarně.

Hned v chodbě nás zaujmou černobílé zarámované obrázky. „Jsou to rodinné fotky, které se dědí přes generace. Pomáhají mi udržet tradici, baví mě hrát si na maloburžoazní rodinu, která dědí klavír a fotografie z první republiky,“ říká Pavel Karous se smíchem. „Dnešní člověk ztrácí kořeny, které potřebuje, a tak si uměle vytváří pocit kontinuity a národoveckého ukotvení, i když ho nemá. Potřebuje si vytvořit iluzi,“ vysvětluje Pavel. V chodbě, která slouží i jako jídelna, jsou také dvě pohovky. „Jednu jsem našel u kontejneru, nechal jsem ji vyčistit. Druhou koupila žena v bazaru.“

Ložnici zdobí bojovníci a koně

V ložnici se nedají přehlédnout tři velké temné obrazy s bojovou tematikou. „Souvisí to s mým výtvarným zájmem o vztah lidské společnosti a geometrie. Jsou to tři obrazy, přičemž každý reprezentuje nějaký militantní systém. Je pro mě zajímavé, jak jsou si formálně podobné,“ říká sochař a ukazuje na další obrazy, na nichž jsou tentokrát vyobrazeny koně. „Tohle jsou pro změnu učební pomůcky z vysoké školy uměleckoprůmyslové, pocházejí z 20. let první republiky. Sloužily k tomu, aby tehdejší kreslíři a modeláři viděli, jak vypadá anatomie koně.“

Normalizační krám

Své pracovně říká Pavel normalizační krám a při pohledu na sošku Lenina mu celkem rozumíme. „Žena mi ji koupila k Vánocům. Je to originál od slavného sochaře Jana Laudy. Jiné kousky od něj stojí sto tisíc, Lenin osm. Když si tedy chcete koupit nějaký originál od avantgardního umělce, levně koupíte jen takovou prvoplánovou propagandu,“ říká Pavel. V pracovně má i knihovnu sestavenou z poliček ze 70. a 80. let. „Ty lze sehnat u popelnice nebo ve sběrných dvorech, za nic jsem nezaplatil ani korunu. Buď jsem to našel, nebo zdědil.“ Jako další knihovna mu slouží televizní stěna, která byla v 70. letech vyhodnocena jako nejrychleji smontovatelná. Televize tam ale není. „Pořád bych se na ni koukal,“ směje se mladý sochař.

Děkanský stůl a křeslo od popelnice

Na stropě pracovny jsou namalované černé stíhačky. „Býval to můj dětský pokojíček, měli jsme ho společný s bráchou. Když mi bylo asi čtrnáct, vyzdobil jsem si strop americkými bombardéry a baterkou jsem jezdil po stropě, jako že je nálet. Byla to bizarní záliba, ale to bombardování mě fascinovalo,“ svěřuje se Pavel.

Bytelný pracovní stůl, který také pochází ze 70. let, má po rektorovi vysoké školy uměleckoprůmyslové. „Když se vyřazoval na UMPRUM, požádal jsem, jestli bych si ho mohl odvézt. Dostal jsem ho zadarmo, vypisoval se tehdy ze soupisu majetku,“ pochvaluje si Pavel. Telefon, který je funkční, ale netelefonuje se z něj, protože Karousovi nemají zavedenou pevnou linku, pochází z redakce Rudého práva. „Získal jsem ho, když bourali budovu Rudého práva na Florenci, vyhrabal jsem to ze smeťáku.“ Křeslo v pracovně je od popelnice. „Nechal jsem ho vyčistit, je také ze sedmdesátek. Tyhle věci mizely rychlým tempem, na Západě jsou to většinou sběratelský kusy,“ uzavírá Pavel Karous.